Herní klasika: Zero Tolerance (1994)
Zero Tolerance byla jedna z mála first-person stříleček, která vyšla na Segu Megadrive. Dodnes si pamatuju, že jsem ze hry byl úplně unešený, proto mě potěšilo, když jsem zjistil, že hra je dobře hratelná i dnes.
Hra vyšla v roce 1994 a stojí za ní studio Technopop. Zero Tolerance byla jedna z mála trojrozměrných akčních stříleček, které se na konzoli Sega Megadrive objevila, přičemž je nutné dodat, že ve skutečnosti nešlo o plně 3D hru, ale byl použito tzv. 2.5D, stejně jako například u legendární hry Doom. To znamená, že se kombinují dvourozměrné prvky a trojrozměrná projekce prostředí. Ale to vám určitě nemusím vysvětlovat. Každopádně je zajímavé, co se vývojářům podařilo se hrou udělat, vzhledem k velmi omezenému výkonu konzole Sega Megadrive. Jasně, srovnáme-li Zero Tolerance třeba s již zmíněnou hrou Doom, které v té době už dobyla svět, působí střílečka od Technopop jako chudý příbuzný. Stejně jako kdybyste srovnávali Škodu 110R s Porsche 911. Hra oproti Doomu nevypadala moc dobře a třeba ovládání taky nebylo nejlepší. Každopádně když vezmeme omezené možností, jaké vývojáři měli, podařilo se jim udělat docela povedený kousek.
Elitní komando zachraňuje Zemi
Než se pustíme do samotného rozboru hry, řekněme si, o co v ní vlastně šlo. Mimozemská síla napadne obří vesmírnou stanici Europa-1, která se nachází na orbitě Země. Invaze způsobí rozsáhlé škody, včetně úplného zničení stanice, a zároveň hrozí, že mimozemšťané napadnou Zemi. Jako člen speciální jednotky Zero Tolerance, elitního týmu bojovníků, je vaším úkolem infiltrací zastavit mimozemské síly, eliminovat všechny hrozby a zabránit šíření destrukce.
Grafika stránka je v rámci možností obstojná. |
Ve hře postupně procházíte různé prostředí. Začínáte na už zmíněné vesmírné stanici, poté se probíjíte přes opuštěnou obchodní vesmírnou loď, velitelství Sboru planetární obrany, až do jeho podzemních prostor. Úkolem hráče je vyčistit danou úroveň od nepřátel, přičemž ve hře se jich nachází celkem 40. Poté, co zneškodníte všechny nepřátele na určité úrovní, přesunete se za pomoci výtahu dolů do další úrovně. Co bylo na hře zajímavé, že jste se mohli do dalších úrovní postupovat i bez toho, aniž byste splnili podmínku, tedy vyčistit patro od nepřátel, ale hra vám nevygenerovala unikátní kód, který slouží jako jakýsi „save.“ Samozřejmě se takto nedalo dojít až na konec hry, neboť jednotlivé oblasti byly vždy zakončené soubojem s bossem. Každopádně si vzpomínám, že občas se i při hraní stávalo, že mi na ukazateli počtu nepřátel svítila „jednička“ a nepřítel nikde, tudíž sem byl nucen pracně procházet mnohdy složité úrovně a hledat toho posledního, zatoulaného „enemáka.“
Bludiště a slušný arsenál
Co se týče jednotlivých úrovní, ty se skládají buď ze složitých bludišť a koridorů, nebo z rozlehlých ploch. Průchod úrovněmi vám znepříjemňuje rozmanité portfolio nepřátel. Od lidských protivníků až po mimozemské vetřelce všemožného druhu. V některých úrovních si musíte dávat pozor i na automatické obranné systémy. Výběr nepřátel je opravdu pestrý, přičemž se od sebe liší vlastnostmi a silou, kterou vám můžou ublížit.
Vaším úkolem je zachránit zemi před mimozemskou invazí. |
Důležitou součástí hry jsou samozřejmě zbraně, a nutno říct, že v Zero Tolerance jich je opravdu široká paleta. K dispozici máte obyčejnou pistoli, brokovnici, laserový samopal, raketomet, plamenomet, granáty a spoustu dalšího. Hráč má k dispozici i nějaké to vybavení, které vám usnadní průchod hrou. Například baterku, která vám osvětli tmavá místa, ochranný oblek, nebo senzor, který vám na mapě zobrazí nepřátele dříve, než vás zaregistrují. Zbraně a munici získáte buď od nepřátel nebo je najdete jen tak povalovat se všude možně po zemi. Tak či tak, bylo dobré rozvažovat, kde jakou zbraň použijete. Pistol je nejméně účinná zbraň, přesto na lidské protivníky stačí. Plamenomet se zase hodí na „emzáky“, kteří připomínají kraby. Ti jsou schopní chodit i po stěnách a stropech. Moje taktika je vlítnout do místnosti, celou ji proběhnout, a tím nalákat všechny protivníky, přičemž jedna dávka z plamenometu a je po celé skupince. V pozdější fázi hry je o munici docela nouze, navíc úrovně se odehrávají v úzkých chodbách, proto je zde třeba nepoužitelný raketomet, nutné je proto ušetřit co nejvíce zbraní, jež se dají v těchto koridorech použít.
Chyby, na které si lze zvyknout
Obtížnost hry je obvyklá na tehdejší dobu, tedy docela vyšší, než u dnešních her. Každopádně pokud máte něco nahráno, zpočátku se vám bude průchod hrou docela snadný. Přituhovat začne až v pozdější fázi, kdy vás bude trápit již zmíněný nedostatek munice, tudíž je potřeba s náboji opravdu šetřit. Pokud si vzpomínám z dřívějších hraní Zero Tolerance, nejlepší je jít do podzemí s opravdu natřískaným arsenálem, ale přesto jsem se umírání nevyhnul. Tady je třeba zmínit, že v týmu máte pět členů, za které postupně hrajete. Od sebe se liší jen drobnosti, které se vyznačují rozdílným počátečním vybavením. Každopádně máte pět pokusů, jak přejít celou hru. V praxi to znamená, že si vyberete člena týmu, a s ním hrajte do té doby, dokud neumřete. Po vaši smrti si vyberete dalšího člena a pokračujete dál. Nutno dodat, že přijdete o zbraně, což je v pozdější fázi opravdu průšvih. Tak či tak, pokud vám zemře kompletně celý tým, hra končí definitivně.
Hra nabízí bohatý arsenál zbraní a vybavení. |
Už ve své době nepatřila hra po grafické stránce k nejhezčím hrám, tím ale neříkám, že by Zero Tolerance byla ošklivá hra. Když však uvážíme, jaký výkon měla Sega Megadrive, vývojářům se podařilo vytvořit opravdu mistrovský kousek. Průšvih bylo ovládání, které bylo strašně neohrabané, nepřesné a navíc bylo malinko zpožděné, což u FPS hry je docela průšvih. Každopádně jde si na to zvyknout. Čím si mě však hra získala už tenkrát byla hudba. Zatímco zvuky byly průměrné, po hudební stránce byla hra skvělá. Autorem je Deszo Molnar, který je mimochodem i tvůrcem létajících vozidel.
Stojí za zahrání
Před pár dny jsem se do hry pustil znova a musím říct, že pořád je to zábava. Ano, zpočátku jsem měl problém zvyknout si na archaické ovládání, což mě stalo život jednoho z členů týmu hned v první misi, každopádně jsem si rychle zvyknul. Nyní mám za sebou asi deset úrovní a hra mě stále baví. Musím se přiznat, že jsem úplně zapomněl, že hra má do jisté míry i zničitelné prostředí, což znamená, že můžete třeba vystřelit okno, nebo udělat díru do zdi. Na rok 1994 a omezený výkon konzole od Segy je to skvělá vychytávka. Každopádně ta největší zábava je samozřejmě v procházení zajímavě řešených úrovní a kosení všemožných monster. Nabídka zbraní je opravdu plusem. Radost mám samozřejmě i z již zmíněné hudební složky. Fajn je i to, že díky emulátorům nemusím pracně zadávat unikátní kódy, ale hru si uložím normálně, jak jsem na to zvyklý z moderních her. Co říct závěrem? Snad je to, že pokud Zero Tolerance neznáte, nebo jste se do něj z nějakého důvodu nepustili, doporučuji to napravit. Budete překvapení, co šlo ze Segy Megadrive vytáhnout.
Komentáře
Okomentovat