Vzpomínám na léta s konzolemi Playstation

Oslavy 30. výročí konzole Sony Playstation jsou v plném proudu. Naskýtá se tedy vhodná příležitost zapátrat v paměti a trochu si zavzpomínat na svoje prožitky s jednotlivými konzolemi od Sony. 

Je to neuvěřitelné, ale v těchto dnech slavíme 30 let od vydání první konzole od Sony. Playtation nejprve vyšel pouze v Japonsku a v dalších zemích se objevil až na podzim následujícího roku. U nás jsme museli čekat ještě déle, neboť první kusy PS1 se na pultech objevily až v červnu roku 1996. Každopádně tento článek nebude o historii jednotlivých konzolí, na tu se podíváme někdy v budoucnu. Teď se spíše podělím o své zážitky, které jsem s Playstationem měl.

Playstation 1 působil jako zjevení

Neřeknu vám sice, který to byl rok, ale na první setkání s PS1 si vzpomínám docela dobře. Byl jsem tenkrát u prarodičů na prázdninách, když domu přijel strýc, který u nich bydlel, a sebou měl velkou, šedou krabici s nápisem Playstation. Tehdy si strýc spolu s Playstationem přinesl i originálku hry Ridge Racer. Nikdy nezapomenu na moment, když se poprvé rozezněla úvodní obrazovka. Ikonickou znělku, kterou jsem slyšel ještě snad tisíckrát, už nikdy nedostanu z hlavy. První Ridge Racer byly docela povedené automobilové závody, které nás však, jak si pamatuju, začaly po dnu neustálého hraní nudit. Ono jestli si dobře pamatuju, tak tahle hra trpěla na nedostatek závodních tratí a vozidel, a taky měla docela arkádový jízdní model. Proto jsme se logicky začali pídit po dalších hrách. To však nebylo tenkrát jen tak. Originální hry byly na svou dobu docela drahé, což by nebyl až takový problém, ale k dostání byly pouze ve větších městech, což mělo za následek logické vyústění. Ano, stydím se za to, ale tenkrát jsme sáhnuli po pirátských kopiích. To však obnášelo nejprve sehnat „paliče“, který by vám hry obstaral, a poté jste museli váš Playstation tzv. „očipovat“. Když strejda všechno obstaral a vrátil se s kopou napálených her, začala ta pravá zábava. První Gran Turismo, Resident  Evil 2 nebo třeba Colin McRae Rally. Do té doby jsem nic lepšího nehrál. Možná to bylo tím, že jsem měl zkušenosti jen z 8bitovými a 16bitovými stroji, popřípadě s obstarožní 486. Když jsem třeba poprvé viděl fotbálek FIFA 99, o které jsem mimochodem nedávno psal, málem mi vypadly oči s důlků. Podobně unešený jsem byl i z již zmíněného Colin McRae Rally. Nejenom, že hra vypadala fantasticky, ale navíc jízdní model byl na svou dobu opravdu vynikající. Dodnes si pamatuju můj legendární průchod třetím dílem série Resident Evil, který jsme však měli v japonštině. Anglicky bylo pouze jen YES a NO, ale i tak jsem hru dohrál do zdárného konce. Spoustu času jsem strávil třeba i z GTA 2. Vzpomínek mám fůru, ale posuneme se dál, i když s prvním Playstationem ještě nekončíme, neboť tohle byla teprve moje první s PS 1.

Ta druhá nastala, když si Playstation 1 pořídil kamarád. Zatímco se první etapa nesla ve znamení úžasu nad hrami, hlavně tedy nad jejich technickým zpracováním, grafickou stránkou, zkrátka úrovni, kterou oproti jiným konzolím měly, ta druhá byla hlavně o hraní ve více lidech. Doteď si pamatuju, když jsme v Gran Turismo 2 jeli ve třech vytrvalostní závod na 99 kol, což znamenalo, že jsme se po deseti kolech střídali, stejně jako to dělají jezdci třeba v závodech 24h Le Mans. Ve více lidech se dalo jezdit i v Colin McRaee Rally 2.0. Podobná zábava byla i se sportovními hrami, kde jste mohli hrát proti sobě buď jednotlivé zápasy, nebo jste mohli rozjet celý turnaj, kde jste se setkávali, jak se svými kamarády, tak i soupeři řízenými samotnou konzolí. Dost to sice protahovalo herní dobu, ale na takto strávené odpoledne se prostě nezapomíná. Zkrátka gaučový multipalyer měl tehdy své kouzlo a musím se přiznat, že mě mrzí, že dnes už nenajdete tolik dobrých her, které by se daly hrát offline ve více lidech. Když je řeč o PS1, nesmím zapomenout na „hru“ Music 2000. Ty uvozovky jsou na místě, protože šlo v podstatě o software na skládání hudby a nutno říct, že nebyl vůbec špatný. Určitě mu v budoucnu věnuju článek. Ale pojďme dál.

Playstation 2 a zpětná kompatibilita

Dalším milníkem je logicky Playstation 2. Úplně poprvé jsem se s ním setkal u kamarádky, když jsem si chtěl ověřit, zda na něm hry z PS1 vypadají lépe, než na původní konzoli. Jestli si dobře vzpomínám, žádný výrazný rozdíl tam nebyl. Každopádně to, že konzole umožňovala zpětnou kompatibilitu, byl opravdu přínosný krok, který PS2 přidal zásadně na popularitě, neboť se hráči nemuseli zbavovat svých pracně budovaných sbírek titulů z Playtationu 1.

Každopádně pro mne to pravé potěšení s touto konzoli začalo až někdy okolo roku 2012, kdy jsem si pořídil svůj vlastní kousek. Tehdy už byla konzole na konci svého cyklu, tudíž cena byla vcelku přijatelná. Jestli si dobře pamatuji, dával jsem za ní okolo třech tisíc, přičemž v balení byly dva ovladače a hra. Je potřeba pro kontext dodat, že na začátku stál Playstation 2 skoro 20 tisíc, což byla opravdu pálka. Každopádně nízká cena, kterou jsem za PS2 dával, byla hlavně ovlivněna tím, že na trhu už nějaký ten rok vévodil nástupce „pé es dvojky“ Playstation 3. Já však v té době byl už léta zarytý PC hráč a konzoli jsem si pořídil jen jako takový rozmar. Rozmar, se kterým jsem nakonec strávil stovky hodin, přičemž lví podíl na tom měl titul Gran Turismo 4. Hra obsahovala oproti předchozím dílům ještě více tratí, závodů a vozidel. To znamenalo kvanta času strávená na závodních okruzích, potažmo na šotolinových tratích. Věděli jste třeba, že čtvrtý díl obsahoval i čtyřiadvaceti hodinový závod v Le Mans? Přiznám se, že já jsem se do něho nikdy nepustil, a to i když hra obsahovala režim B-spec. V tomto režimu jste auto neřídili, ale byli jste manažeři stáje. To znamenalo, že jste posílali auto do boxu na tankování paliva a výměnu pneumatik, nebo určovali strategii. Tak či tak jsem si z Gran Turismo 4 užil hodiny zábavy.

Ale Gran Turismo 4 nebyla jediná hra, kterou jsem na své PS2 hrál. Nějaký čas jsem strávil třeba u Tony Hawk's Pro Skater 3, Colin McRae Rally 2005 nebo u sportovních her. V zásobě jsem měl několik ročníků her FIFA i NHL. Nedávno jsem si konzoli zapnul a zkoušel jsem si na ní něco zahrát. Bohužel však musím říct, že tituly z této konzole nezestárly moc hezky. Hlavně po grafické stránce vypadají hry docela hnusně. Abych uvedl věci na pravou míru. Já rád hraji staré hry, ale musí mít takový ten „retro šmrnc“, což hry z PS2 z velké části většinou nemají. Každopádně včera jsem našel zatoulanou paměťovou kartu, kterou jsem dlouho hledal, tudíž si možná Playstation 2 brzo zase pustím.

Nejlepší konzole všech dob?

Teď bych měl logicky vyprávět o PS3, ale jak jsem psal výše, byl jsem opravdu kovaný PC hráč a konzole mě logicky moc nelákaly. To se změnilo až když můj herní počítač začal zaostávat. Jelikož se mi už nechtělo znova investovat do nových komponentů, rozhodl jsem se protentokrát sáhnout po konzoli. Volba tehdy celkem logicky padla na Playstation 4, a je třeba říct, že tuhle konzoli mám dodnes. Nebudu vykládat, co všechno jsem na PS4 už hrál, ale byly to desítky, stovky a možná i tisícovky hodin zábavy. Od závodních a sportovních her až po střílečky. Aktuálně se stále vracím hlavně k Minecraftu, což je podle mě ten nejlepší relax. Kromě toho se však stále snažím doplňovat si herní vzdělání a hrát zásadní tituly jako například Assassin's Creed nebo God of War, ale musím říct, že já prostě na ty nové hry moc nejsem. Teď jsem si třeba stáhnul Far Cry 5, tak uvidíme, jestli mě to bude bavit nebo ne. Na druhou stranu musím říct, že třeba třetího Zaklínače jsem si užil na maximum a strávil s ním desítky hodin, ale to je jedna z mála výjimek, stejně jako například Grand Theft Auto 5, ve kterém se občas jdu jen tak projet po rozsáhlé mapě. Musím se přiznat, že Playstationu 4 se podařilo ze mě jakožto zatvrzelého PC hráče udělat hráče konzolového. A není se vlastně čemu divit, neboť konzole dokáže i dnes rozjet opravdu náročné, technicky propracované a graficky překrásné hry. Dnes je PS4 moje primární herní platforma, přičemž PC už používám pouze na starší hry.

Návrat klasiky, který doplácí na provedení

Kromě PS2 a PS4 mám doma ještě jednu mašinku od Sony. Je to Playstation Classic, retro konzole s dvaceti předinstalovanými hrami. Tenkrát mě k nákupu přiměla především vcelku přívětivá cena. Myslím, že jsem za ni dával okolo tisícovky, což je vzhledem k částkám, za které si lze konzoli pořídit nyní na některém z aukčních webů, úplná pohoda. Výběr předinstalovaných her sice nikoho moc neohromí, každopádně pokud jste malinko šikovní, do konzole dostanete jakýkoliv titul z PS1. Tak či tak jsem si hraní na PS Classic zatím moc neužil, protože má stroj jeden zásadní nedostatek, a to je ovladač připojený kabelem. Chápu, že šlo o to, srazit cenu co nejvíce dolů, ale když už musel být kabel, tak proč není delší, hm? Když už nadávám na ovladač, musím zmínit, že nemá analogové páčky, což je další věc, která  i vadí. Když to nějak spočítám, nestrávil jsem s konzolí více než deset hodin, každopádně se k ní ještě někdy určitě vrátím.

Pár slov závěrem

Teď se určitě ptáte, jak to mám s konzoli Playstation 5. Musím říct, že nákup nejnovější konzole od Sony je určitě v plánu a někdy v budoucnu se u mě doma určitě objeví, jen na to teď nějak nespěchám. Důvod je prostý. Nebudu vám lhát, když řeknu, že čím jsem starší, tím mě nové herní tituly zajímají méně a méně. Ale to je zase na jiné povídání. Každopádně když vidím PS5, která vyšla k 30. výročí, opravdu se mi zbíhají sliny. Ten šedý vzhled, který má připomínat první Playstation, se zkrátka povedl, ale PS4 mi zatím plně dostačuje.

Co říct na závěr? Ty dlouhé roky, které jsem s konzolemi od Sony strávil, stály rozhodně za to. Ano, občas jsem během let pokukoval po konkurenci. Třeba Xbox 360 mě opravdu lákal. Hlavně jsem si chtěl vyzkoušet Kinect a o jeho ovladačích se mluvilo jen v superlativech. Ale když třeba vidím, co Microsoft předvedl s poslední generací, chuť pořídit si Xbox mě rychle přešla. Občas si i řeknu, že by se hodil Switch od Nintenda, ale nakonec vždy skončím u  toho, že Playstation mi plně dostačuje.